Byl jednou jeden rybář, který žil v malé chatrči u moře.
Jednoho dne rybařil od východu do západu slunce, aniž by měl jediný záběr. Právě když se chystal přestat na noc, přišel náhlý trhnutí na jeho linii. Vytáhl velkou platýse.
„Dobrý rybáři,“ zvolal platýs, „prosím, pusť mě. Nejsem skutečná ryba, ale princ, který byl změněn do této podoby. Vrať mě zpět do vody a nech mě odplavat.“
„To udělám,“ řekl rybář. „Raději pustím platýse, který umí mluvit, než si ho nechat.“
Vložil rybu zpět do vody. Odplavala pryč, zanechávajíc za sebou pruh krve. Pak se rybář vrátil domů s prázdnýma rukama.

„Manželi,“ řekla jeho žena, „nechytil jsi dnes nic?“
„Nic než platýse,“ řekl. „Mluvil a řekl mi, že je princ, který se změnil do té podoby. Tak jsem ho hodil zpět do vody, jak mě požádal.“
„Neudělal jsi žádné přání?“ řekla jeho žena.
„Ne,“ řekl. „Co bych si měl přát?“
„Proč, pro mnoho věcí, ty hloupý muži. Pro lepší dům než tato chatrč, například. Jaká škoda, že jsi na to nepomyslel! Nepochybně by ti mohl dát cokoliv, o co bys požádal. Jdi a zavolej ho teď. Možná není příliš pozdě.“

Aby potěšil svou ženu, rybář šel dolů k pobřeží. Stál chvíli a díval se na vodu, která byla zelená a tmavá.
Pak řekl,
„Platýsi, platýsi, v moři,
Přijď, prosím, a mluv se mnou,
Protože moje žena, paní Isabel,
Mě sem poslala vyprávět příběh.“
Ryba připlavala a řekla: „Co ode mě chceš?“
„Ach,“ řekl muž, „dnes jsem tě chytil a zase pustil. Moje žena je naštvaná, protože jsem tě nepožádal o splnění přání. Říká, že chce lepší dům než naši chudou chatrč.“
„Jdi domů, muži,“ řekl platýs. „Tvoje žena má své přání.“

Rybář se vrátil domů. Místo své staré chatrče našel hezkou malou chaloupku. U dveří seděla jeho žena, vypadala velmi šťastně.
„Pojď dál,“ zvolala na svého manžela. „Podívej se, jaký máme příjemný domov.“
Prošli z jedné místnosti do druhé. Byla tam hezká malá ložnice. Obývací pokoj měl květiny u okna a obrázky na stěně. V kuchyni byly nádoby z kameniny, cínu a mědi. Venku byl malý dvorek, kde pobíhaly slepice a kuřata. Za ním byla zahrada plná ovoce a zeleniny.
„Podívej,“ řekla žena, „není to hezké?“
„Ach, ano,“ odpověděl její manžel, „je to krásné. Dokud je to nové, budeš spokojená. Potom uvidíme.“
„Ano, uvidíme,“ řekla žena.

Uteklo pár dní. Pak řekla: „Manželi, tato chaloupka s dvorkem a zahradou je pro nás příliš malá. Pokud je platýs princ, mohl by nám dát velký dům stejně jako malý. Přeji si, nade vše, žít v zámku postaveném z kamene. Jdi ke své rybě a řekni mu to.“
„Ach, ženo,“ řekl rybář, „tato chaloupka je pro nás dost dobrá. Platýs by se mohl rozzlobit, pokud k němu půjdu s dalším přáním.“
„Udělej, co ti říkám,“ řekla žena. „Ryba nám může dát zámek, pokud bude chtít. Jdi a požádej ho o to.“
„To není správné,“ řekl rybář.

Ale jeho žena ho tak naléhala, že šel dolů k pobřeží. Voda byla tmavě modrá, ale velmi klidná.
Rybář řekl,
„Platýsi, platýsi, v moři,
Přijď, prosím, a mluv se mnou,
Protože moje žena, paní Isabel,
Přeje si, co se bojím říct.“
„Tak co chceš?“ zeptala se ryba, zvedajíc hlavu nad vodu.
„Ach,“ řekl rybář, „moje žena si přeje žít ve velkém kamenném zámku.“
„Jdi domů a najdeš ji tam,“ byla odpověď.

Rybář spěchal domů. Kde byla chaloupka, byl velký kamenný zámek. Jeho žena stála na schodech.
„Pojď se mnou,“ řekla. „Podívej se, jaký máme nádherný dům.“
Vešli do mramorové haly, kde čekalo mnoho sluhů.
Prošli z jedné místnosti do druhé, obdivujíce sametové koberce a velká zrcadla a závěsy z hedvábí a zlata. Venku před zámkem byl dvůr, ve kterém byly stáje plné koní a kočárů. Byla tam velká zahrada s květinami a ovocem. Na polích a v lesích se pásly krávy, ovce a jeleni.
„No,“ řekla žena, „není to krásné?“
„Ano, opravdu,“ řekl manžel. „Ale nebudeš si to myslet, až ti to přestane být nové. Obávám se, že pak budeš chtít něco jiného.“
„Budu o tom přemýšlet,“ řekla žena.

Na chvíli byla šťastná a pyšná na svůj nový domov. Ale jednoho rána vstala ve špatné náladě a nic se jí nezdálo být dobré.
„Proč jsem si přála tak málo?“ řekla podrážděně. „Mohli bychom být pány nad celou touto zemí, místo abychom měli jen jeden zámek. Jdi ke své rybě a požádej, abychom byli králi.“
„Ach, ženo,“ řekl manžel, „nechci být králem. Nemohu jít a požádat o to.“
„Pokud ty nechceš být králem, já chci být královnou,“ řekla. „Jdi hned a řekni rybě, co říkám.“

Manžel se smutně otočil.
„To není správné,“ řekl si, ale šel dolů k pobřeží. Našel vodu tmavou a rozbouřenou. Vlny pěnily a narážely, jako by byly rozzlobené. Přesto řekl,
„Platýsi, platýsi, v moři,
Přijď, prosím, a mluv se mnou,
Protože moje žena, paní Isabel,
Přeje si, co se bojím říct.“
Platýs přišel a rybář mu řekl přání své ženy.
„Cože!“ řekla ryba, „ona není spokojená? No, i toto přání jí splním. Jdi domů a najdeš ji jako královnu.“

Rybář šel domů a zjistil, že zámek je pryč. Daleko viděl palác, velmi velký a krásný. Vlajky vlály z jeho věží a vojáci pochodovali sem a tam před ním. Šel k němu a procházel dlouhými halami a krásnými místnostmi. Nakonec přišel do velké haly, ve které byl trůn ze zlata. Zde seděla jeho žena s korunou na hlavě.
Její šaty byly zlaté látky a kolem ní byli páni a dámy.
„Ach, ženo,“ řekl, „takže jsi teď královna?“
„Ano,“ odpověděla, „jsem královna.“
Stál a dlouho se na ni díval. Pak znovu promluvil.
„No, ženo, z jedné věci mám radost. Teď, když jsi královna, budeš spokojená. Není nic, co bys si mohla přát.“
„Uvidíme,“ řekla.

Jak čas plynul, rybářova žena nacházela stále méně potěšení v tom, že je královnou. Zůstávala vzhůru v noci, přemýšlejíc, jestli není něco dalšího, co by si mohla přát.
Po jedné bezesné noci vstala brzy a stála u okna. Obloha byla růžová s úsvitem. Postupně se zbarvila do zlatova a pak vyšlo slunce. Bylo to krásné.
„Ach,“ řekla, „chtěla bych mít moc, aby slunce vycházelo. Přeji si vládnout slunci a měsíci. Manželi, manželi, probuď se!“ zvolala. „Jdi hned k rybě a řekni mu, že si přeji vládnout slunci a měsíci.“
Manžel byl tak vyděšený, že vypadl z postele.
„Ženo, ženo! Co jsi to řekla?“ zeptal se.
„Přeji si vládnout slunci a měsíci,“ řekla. Jdi hned a řekni to platýsovi.“ Ale on padl na kolena před ní.
„Nedělej takové přání,“ zvolal. „Je to zlé. Je jen Jeden, kdo může vládnout slunci a měsíci.“

Na to byla jeho žena tak rozzlobená, že ho vyhnala ze dveří. Chudý rybář šel dolů k pobřeží. Vypukla velká bouře a moře bylo úplně černé. Rozzlobené vlny se valily sem a tam a narážely na skály.
Sotva věděl, co dělá, rybář řekl stará slova,
„Platýsi, platýsi, v moři,
Přijď, prosím, a mluv se mnou,
Protože moje žena, paní Isabel,
Přeje si, co se bojím říct.“
Když se ryba vynořila, rybář zvolal: „Ach, co mám dělat? Moje žena si přeje vládnout slunci a měsíci.“
„To může udělat jen Jeden,“ odpověděla ryba.
„Jdi domů. Najdeš svou ženu ve své staré chatrči u moře.“

A opravdu, velký palác byl pryč. Byla tam stará chatrč, která se zdála menší a chudší než kdy jindy. U dveří seděla jeho žena, v starých, roztrhaných šatech. A v té chudé staré chatrči musela zůstat, díky své nespokojenosti.